Dnešek (30. 4. 2025) byl docela záživný den. Bylo totiž Poslední zvonění! Ještě včera jsem se snažila rozpomenout, jak to vlastně probíhalo minulý rok a došla jsem k závěru, že si mám hlavně vzít hodně drobáků a počítat s ním, že nejspíš budu smrdět jako ocet. Tak hurá do školy!
Cestou na autobusové nádraží jsem nepotkala snad nikoho, kdo by po mně chtěl peníze, ale počítala jsem s tím, že od autobusového nádraží ke gymplu jimi budu přímo obklíčena, a tak se i stalo. To bych nebyla já, abych nepřišla přímo do chvíle, kdy se jedna skupinka objevila u zastávek. Smířená a rozloučená s penízky jim je vhodím do kasičky a oni vytasí rtěnku a namalují mi srdíčko na ruku, aby věděli, že mě už mají z krku. Do školy pokračuji svižným krokem a cestou se ke mně připojují spolužačky a spolu se mnou postupně přicházejí o drobáčky.
A už jsme před gymplem. „Konečně,“ oddychnu si. Jenže u vrátek stojí poslední skupinka a já hloupě doufala, že když jim ukážu nakreslené srdce na ruce, že mě pustí. A ono nic! Že prý to není jejich značka, a tak mě oberou o poslední drobné a ochotně mi na čelo! ano, na čelo, nakreslí jejich značku. No nic.
Po dvou hodinách psaní si zápisků se dostáváme ven před školu, kde to vše teprve má vypuknout. To tedy bylo něco! Polévali nás vodou i octem a moje čerstvě umyté vlasy z toho tedy moc šťastné nebyly. Hráli jsme nejrůznější bláznivé hry a někteří po tom celém skončili úplně durch. To však není vše. Jako třešnička na dortu se prodávaly odpustky pro ty, co si chtěli zakoupit lepší známku či výmluvu pro test nebo odpoledku u daného učitele. Tak a to je asi vše. Povídala bych mnohem déle, ale čas kvapí a já už to musím mít hotové. Takže na konec jsem si to i přes smradlavý ocet svým způsobem užila J.
Ema Sodomová, sekunda
