Julie Kučerová, studentka kvinty gymnázia, se probojovala mezi 15 vybraných studentů z celé ČR, kteří díky studijnímu programu FLEX (Future Leaders Exchange) stráví rok na střední škole v USA. V rozhovoru popisuje náročný výběrový proces, radost z přijetí i své očekávání a obavy z nového začátku.
—
1) Julčo, prošla jsi náročným výběrovým procesem, který ti na jeden rok umožní studovat v USA úplně zdarma. Můžeš nám projekt přiblížit a jak to celé probíhalo?
Organizace, která mi toto umožnila, se jmenuje FLEX, což je zkratka pro Future Leaders Exchange. Tento program je kompletně financován americkou vládou, tudíž ten výběrový proces byl opravdu dlouhý.
Všechno to začalo v září 2024, kdy mi mamka poslala odkaz právě na FLEX s tím, že jim to přišlo do školy, a že když budu mít čas a chuť, ať to zkusím. Já jsem do toho šla s tím, že pravděpodobnost, že se dostanu, je tak minimální, že to s největší pravděpodobností ani nevyjde, ale alespoň to budu moct využít jako příležitost procvičit si angličtinu.
No, tak jsem vyplnila nekonečně dlouhou přihlášku, kde jsem psala tři delší eseje, informace o mně, odpovídala na různé otázky, popisovala, co dělám ve volném čase, co mě baví a podobně. To jsem večer odeslala, doma řekla jenom, že jsem to teda vyplnila, a nastalo čekání. Během čekání jsem na to moc nemyslela a ani to nikomu neřekla. Jediný, kdo věděl, že jsem přihlášku odeslala, byla mamka.
V listopadu mi přišel e-mail, že jsem se dostala do semifinále, což mě neskutečně překvapilo, jelikož jsem to opravdu nečekala. Obzvlášť vzhledem k tomu, že z celé České republiky se nás přihlásilo 876 a už v semifinále jsem prošla velkým sítem, kde nás bylo 103.
No a přesně v tuto chvíli nastalo to největší peklo. Vyplňovala jsem další online formuláře, chodila po doktorech s šestnáctistránkovými papíry ohledně veškeré historie všech mých očkování, nemocí atd., nechala si dělat test na TBC, pořád otravovala paní sekretářku s dalšími papíry. Vyplňovala, skenovala, posílala nekonečně mnoho různých souhlasů… no prostě hrůza.
V tomto kole mě také čekalo psaní esejí osobně, kdy jsem musela jet do Prahy. Tam jsme měli přesně 45 minut na zodpovězení tří otázek, tudíž tři eseje, každá měla mít cca 300 slov. Na psaní si poznámek nebyl čas, což byl i účel, aby skutečně poznali, jaký máme přístup k věcem, řešení problémů atd.
Ten stejný týden mě čekal i pohovor, opět v Praze. Toto vše samozřejmě v angličtině. No a nastalo další čekání. Někdy během ledna, myslím, mi přišel e-mail s tím, že mě čeká test ELTiS, který slouží k tomu, aby zjistili, jak jsme na tom s angličtinou. Tento test nás dělalo asi 23, ovšem nevím, zda nebylo více skupin.
Přísahám, že v životě jsem nedělala těžší test než tento. Něco bylo samozřejmě jednoduché, logické, místy pomohla vylučovací metoda, ale jakmile tam byl nekonečně dlouhý politický text, kde většina slov mi nedávala smysl, tak jsem se trochu zapotila, nebudu lhát. Ale udělala jsem to, nemusela jsem ho dělat znovu.
No a nastalo další čekání. A najednou, bylo 11. února večer, já zrovna koukala na seriál a začal mi zvonit telefon.
Když jsem to zvedla a viděla, že mi volá česká koordinátorka přes FLEX, úplně se mi rozbušilo srdce. Ona mi oznámila, že tedy moc gratuluje, jelikož jsem dostala stipendium, a že ze všech těch 876 lidí, co se přihlásilo, tak pouze 15 nás jede. Nemohla jsem tomu uvěřit, byl to fakt neskutečný pocit.
Ale bohužel, co se týkalo papírování, to zdaleka nebylo vše. Opět různé souhlasy atd. Pak přišel ten den, kdy mě čekal pohovor na víza. Naštěstí jsem schytala moc milou paní, netrápila mě tam vůbec dlouho a za 2 minutky jsem byla hotová a mohla jít.
Na konci školního roku, vlastně úplně poslední týden, mě čekalo PDO (Pre-departure Orientation) v Křtinách u Brna, na tom zámku. Byli jsme tam společně se Slováky a Maďary. Neskutečně jsem si to užila, i přesto že jsme měli pravidelné lekce, celkem 12, a připravovali nás na ten rok v zahraničí. Dokonce předposlední den jsem dostala svůj placement! Letím do státu Washington, města Chehalis. A kromě dalšího papírování, které snad nikdy neskončí, už jsem měla vše potřebné na to, abych mohla odjet.
—
2) Proč myslíš, že vybrali právě tebe? Která část byla nejnáročnější?
Přiznám se, sama nevím, proč vybrali zrovna mě. Ono těch kritérií je poměrně hodně, a zdaleka to, že umíte výborně anglicky, neznamená, že to máte v kapse. Oni hodnotí hlavně, jak se zvládnete postavit různým problémům, jak řešíte nelehké situace, zda jste samostatní a zda mentálně vůbec zvládnete rok někde mimo.
Když se nad tím zamyslím, tak bych řekla, že samostatná jsem a i když se ocitnu v nějaké nepříjemné situaci, tak si poradím. Co se týče toho, co bylo nejnáročnější, tak věřím, že všichni vám řekli, že to papírování. Neskutečně hodně toho bylo, otravné, pořád něco. Ale to je prostě ta daň za to, že jedete někam rok zadarmo.
—
3) Příští rok bude prostě výzva. Proč jsi se vůbec rozhodla pro studium v USA a co od příštího školního roku očekáváš?
Jako malá jsem hodně přemýšlela nad tím, že bych chtěla studovat někde v zahraničí. Ovšem nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo jít už na střední. Vždycky jsem počítala s tím, že si tento svůj sen uskutečním až na vysoké škole.
Když jsem byla starší a začala koukat na různé seriály, tak jsem si uvědomila, že ti výměnní studenti v Americe jsou hodně častí, a tak jsem začala přemýšlet, že by to bylo fajn. Nikdy jsem ale sama nehledala nějakou organizaci, protože jsem si myslela, že jsou jenom takové, které se musí platit, a prostě 300 000 Kč nemám, abych to mohla ufinancovat.
A právě jak jsem říkala předtím, když mi mamka ukázala, že program jako FLEX existuje, rozhodla jsem se to tedy zkusit.
Co se týče mého očekávání, tak věřím, že to bude neskutečný rok, poznám spoustu skvělých lidí, zažiju toho hodně a mnoho se toho naučím. I když mi to nedá znalosti, které budu moct využít ve škole, například matematiku, biologii, fyziku, jelikož oni jsou tam lehce pozadu co se týče snad všech předmětů, věřím, že získám zkušenosti, které otevřou dveře mnohým příležitostem do budoucna. Naučí mě to, jak se lépe přizpůsobit novým věcem, porozumět lidem a jejich rozdílným stylům života, budu lépe zvládat složité situace a přijdu na to, jak se přes ně přenést, a samozřejmě se zlepším v angličtině.
—
4) Je něco, z čeho máš obavy? Na co se naopak nejvíc těšíš?
Asi to bude znít vtipně, ale největší obavy mám z toho letu. Budu dost přestupovat, takže to bude takové zajímavé. Vím, že to zvládnu, ale i tak bych nejradši lusknutím prstů byla u své hostitelské rodiny.
Co je ale ještě jedna taková nepříjemná věc, tak ty první dny na škole. Nebudu vědět, kam jít, kde sedět na obědě apod., ale opět věřím, že to zvládnu. Ale i přesto, že se toho bojím, se na to zároveň neskutečně těším. Těším se na to, jak budou vypadat ty hodiny, rozvrh, sportovní kluby po škole, rodea, co tam budou, a tak.
Děkujeme za rozhovor, držíme palce a přejeme hodně štěstí. Budeme se těšit na tvé reporty během roku.
Julčin příběh ukazuje, že odvaha zkusit něco nového a nevzdat se hned na začátku, může otevřít dveře k výjimečným zážitkům. Z malého města se dostala až k příležitosti, o které sní stovky studentů – a to díky své vytrvalosti a ochotě učit se. Teď už zbývá jen odletět a začít psát kapitolu, která jí navždy změní život.
